Kdo to nezažije, ten nepochopí, nadměrné pocení se nazývá hyperhydróza, jde o nepříjemnou tělesnou vadu, při které se dotyčný potí i při menším pohybu nebo i ve stavu klidu. Takto postižení lidé mají několik možností, jak tento stav řešit, mohou si nechat potní žlázy v některých místech odstranit, mohou chodit na injekce, ale mohou také používat látky obsahující hliník, které se postarají o blokování potních žláz.

Hlinité soli

Antiperspirant obsahující hliník

V kosmetice se nejčastěji využívá chlorohydrát hliníku. Dodnes obsahuje většina deodorantů nebo antiperspirantů hlinité soli. Samotné hlinité soli jsou hlavní složkou těchto přípravků a pokud není uvedeno, že v daném přípravku hlinité soli nejsou, obvykle se v něm vyskytují. Hliník se v těle chová opravdu zajímavým způsobem, na rozdíl od ostatních látek, působí podobně jako estrogen a ve chvíli, kdy se dostane ke žlázám, tak je zablokuje.

Hliník jako dočasné řešení

Přípravky s obsahem hliníku se doporučují používat jako dočasná řešení, nikoliv jako trvalá. Jedním z dříve používaných prostředků proti pocení byl kamenec, neboli síran hlinitý. Dokonce i v dnešní době ho lze zakoupit v mnoha drogeriích. Má mnoho podob, od malého hranolku až po prášek aj.
V případě obtíží s pocením jsou osvědčenou metodou botoxové injekce, které mají účinnost necelý rok a pak také chirurgická řešení, která jsou trvalá. Výrazné zdravotní problémy jsou v přípravcích z hliníkových solí ojedinělá, je ovšem mít na paměti, že hliník v těle je hodný sluha, ale zlý pán.

Další informace naleznete i v našem dalším článku na podobné téma – působení hliníku na lidské zdraví.

Tato vrstva se dá odstranit dvěma způsoby a to buď mechanicky, nejlépe tvrdým kartáčem, nebo mořením. Dále je dobré brát v potaz, že hliník je dobrý vodič a často se svařovaný materiál předehřívá na teplotu až 300°C.

Možnosti sváření

Hliník se sváří především v nevytvrzeném stavu, protože jedině tak je nejlépe tvarovatelný. U sváření je také nutné dbát na to, aby se do čerstvého sváru nedostal vzduch, svár by byl následně více pórovitý a tím se snižuje jeho kvalita. To je jeden z důvodů, proč se pro svařování používá ochranná atmosféra.

Svářeč při práci...

Na sváření je nutné mít kvalifikaci a u hliníku by to mělo platit dvojnásob, jelikož v roztavené podobě nezmění svojí barvu a pro začátečníka by mohlo být svařování obtížné.
Různé slitiny jsou často zaměňovány za hliník a často se podceňují jejich vlastnosti, především pevné slitiny hliníku jsou velmi složité na sváření a nelze je svářet běžnými metodami.

U hliníku samotného si lze vybrat mezi mnoha metodami svařování a patří sem svařování obalenou elektrodou, svařování v ochranných atmosférách, svařování tavící se elektrodou MIG, svařování netavící se elektrodou TIG, svařování tlakem za studena, svařování odporem a další metody.

V běžném životě nenastane příliš situací, kdy lze svařování hliníku využít a pokud k nim dojde, tak je ideální se obrátit na specializované firmy, které se svařováním hliníku a hořčíkových slitin zabývají. Obzvláště u složitých součástí je potřeba, aby se dbalo na správný výběr přídavného materiálu a na vysokou kvalitu provedení.

První zmínky o hliníku jsou sice velmi sporné, ale datují se již do dob dávných čínských dynastií, kdy byl hliník nalezen jako sloučenina v opasku padlého generála. Další zmínka vede k římskému císaři Tibériovi, který měl získat vzácnou číši z kovu, který byl získán z hlíny. V historii je mnoho dalších zajímavých odkazů, které směřují k myšlence, že se hliník hojně využíval již dříve, pouze o tom nebylo učiněno dostatečné množství písemných záznamů.

Hliník nebo stříbro?

V minulosti byl hliník velmi často zaměňován za stříbro a to díky vzhledu, kovový lesk těchto dvou kovů je mnohdy nerozeznatelný. Zajímavá zmínka se datuje i na období Napoleona III., kterého fascinoval objev vynálezce jménem Sainte-Clare Deville, který objevil způsob, jak získat z hlíny stříbro. Později se ukázalo, že o stříbro nejde a také, že je výroba mnohem složitější a dražší, než nákup skutečného stříbra, ale také zlata.

Inteligentní výrobu hliníku elektrolýzou předvedl až francouzský vynálezce Paul Heroult, kterému se to povedlo už v roce 1886, od té doby je oslavován jako jeho objevitel.

Čistý hliník se podařilo izolovat až v poměrně nedávné době a to dánskému fyzikovi Hansi Christianovi Oerstedovi, v roce 1824. Ačkoliv separoval hliník takovým způsobem, že byl v čisté formě, tak byl jeho postup velmi nákladný a nepraktický. Inteligentní výrobu elektrolýzou předvedl až francouzský vynálezce Paul Heroult, kterému se to povedlo už v roce 1886, od té doby je oslavován jako jeho objevitel.

Možná je to ovšem neprávem, jelikož stovky alchymistů z dávných dob znali tajemství hliníku dávno předtím a ačkoliv byla dříve cena hliníku nesrovnatelně vyšší než cena zlata, tak nyní je považován tento prvek za běžnou věc. Po objevení se tento prvek v Čechách dlouho nazýval latinským názvem, až později dostal pojmenování hliník, právě díky jeho původní výrobě z hlíny.

Cena hliníku byla nejvyšší v dobách, kdy byl hlavním elektroinstalačním materiálem, tehdy se jeho poptávka stále zvyšovala a častěji byl využíván ve všech sférách. Od té doby zažívá hliník lehký úpadek. Hliník je stále nesrovnatelně využívanější, než měď a důvodem není hojnost využití, v něm hliník měď předčí, ale především bohatý výskyt. V zemské kůře jsou zásoby hliníku na několik století dopředu není tedy důvod ho považovat za cenný kov a stejně se k němu přistupuje na trhu.

Komodita na burze a ve výkupnách

S hliníkem se neobchoduje tak, jako s ropou či zlatem, jelikož na něm nelze nikdy obchodováním zbohatnout. Jeho cena je poměrně stálá a to není pro makléře příliš dobrou zprávou. Je to dobrá zpráva pouze pro výrobce, ti jsou spokojeni, že se nemusí obávat příliš prudkých změn, které by jim navýšily náklady na výrobu. Cena hliníku se celosvětově hodnotí v dolarech, ovšem evropský trh cení tuto komoditu v Eurech. Vývoj cen za posledních deset let je důkazem, že se hliník stále drží na svých stálých cenách.

Před deseti lety, tedy v roce 2004, byla cena hliníku na trhu 202 € za 100 kg, nyní je to 234 € za 100 kg, nárůst je tedy pouze mírný. Zajímavé je to v porovnání například s mědí, která za stejné období podražila o více než 200%.

Komodita je stále úspěšná i ve výkupnách, postarala se o to především ekonomická krize, díky které se ovšem snížila cena výkupu, ta se již mnoho let pohybuje v České republice v průměru mezi 20-35 Kč za kilogram, v zahraničí to bývá obvykle více. Popularitu výkupu zajišťují především polotovary, které jsou dostupnější než u jiných kovů. Jedná se o další z důkazů, že současná společnost již s hliníkem žije dlouhou dobu a ani si neuvědomuje, kolik se ho v naší blízkosti vyskytuje a jak nám každý den usnadňuje život.

Nevýhody hliníkových vodičů

Jestliže se mají popsat výhody a nevýhody použití, tak je ideální hliník porovnávat oproti jeho konkurentovi, již zmíněné mědi. Hliník je velmi měkký a tato vlastnost se promítne i při manipulaci s ním. Při časté mechanické zátěži se tento vodič snadno láme a přeruší se mnohem snáze, než měď. Další nevýhodou je roztažnost. Když se pustí proud do hliníkové struktury, tak snadno dojde k rozpínání, to je nebezpečné v tom ohledu, že se hliníkové dráty snadno vyvléknou ze spojení, snadno se uvolní ze šroubů a také se rychle mění jejich samotná struktura.

Podle současných norem se hliník používat může pouze do průměru 16 mm², pro menší průměry je zapotřebí využít měď. Měrná elektrická vodivost hliníku se oproti mědi velmi liší, vodivost hliníku je 33 až 35 μS/m, zatímco u mědi je to 56 až 57 μS/m. Hliníkové dráty se také mnohem hůře spojují, je zapotřebí dostatečné teploty a tlaku, zatímco u mědi lze využít mnoho způsobů spojení. Při běžném spojení se zmenšuje účinnost. Dokonce i spojování hliníku s mědí je komplikované. Pokud se spojí hliníkový drát s měděným, tak dochází k elektrokorozi, zabránit jí lze tak, že se vodiče potáhnou cínem a to buď galvanicky nebo pomocí cínových násad a svorek.

Výhody hliníkových vodičů

Abychom se nedrželi pouze nevýhod, tak je zapotřebí na obranu hliníku napsat i jeho četné výhody. Hned první z nich je cena, ta je nesrovnatelně nižší než u mědi a dokonce majitelé starých zástaveb se neobávají zlodějů, kteří prahnou po cenných kovech. Další výhodou je váha hliníku, sice ho nelze příliš často ohýbat, ale zato si lze vychutnat jeho lehkost. Hliník dále velmi dobře odolává korozi, což se o mědi říci nedá.

Závěrem

Hliník je již bohužel za zenitem a pokud zatoužíte po hliníkových rozvodech, tak by vaše cesty neměly směřovat do elektroobchodů a stavebnin, ale jedině k majitelům starých domů. Hliník nemá v současnosti jako vodič tolik uplatnění. Pokud i vy bydlíte ve starším domě, tak možná jsou tepny, které pumpují energii vašim spotřebičům, vyrobeny právě z hliníku. Ačkoliv byl hliník překonán mědí, tak má nad ní stále tolik možností využití, ve kterých ho měď nikdy nepřekoná.

]]> http://www.alu-profily.cz/hlinik-jako-vodic/feed/ 0 http://www.alu-profily.cz/jake-jsou-slitiny-hliniku/ http://www.alu-profily.cz/jake-jsou-slitiny-hliniku/#comments Mon, 17 Feb 2014 10:20:09 +0000 http://www.alu-profily.cz/?p=250 Hliník je ultralehký kov a díky jeho vlastnostem se jedná o prvek, který je jednou z nejčastěji využívaných příměsí pro výrobu různých druhů slitin, které se díky němu stávají zcela perfektní pro široké množství využití.

Slitiny s mědí

Měď je velmi častým přídavným prvkem, který se skvěle kombinuje právě s hliníkem. Pokud se k této kombinaci přidá ještě další prvek, tak už se jedná o mimořádné slitiny, které disponují vysokou pevností a nízkou váhou. Patří sem především dural a titan.

Dural
S duralem se lze setkávat velmi často v běžném životě, mnoho lidí vlastní cyklistické vybavení, nebo rovnou samotná kola, vyrobená z duralu. Vznikl příměsí hořčíku do hliníku a mědi. Je lehký, pevný a přitom snese i mechanické namáhání. Kromě cyklistiky je to jeden z nejvyužívanějších kovů v letectví a také automobilovém průmyslu, kde hraje nezastupitelnou roli. Nejedná se o jednotnou slitinu, poměr kovů lze upravovat, stejně tak jako lze upravovat výsledný polotovar, ten se upravuje především kalením. Zajímavých vlastností se pak dosáhne, když se vytvoří duralminum nebo superdural.

Titan
Hned po duralu je nejvyužívanější slitinou, která nenajde jen tak konkurenci. Vznikne příměsí niklu, hliníku a mědi. Na rozdíl od duralu je ještě více pevnější a odolá i vyšším teplotám. Vyrábějí se z něj především součástky, které jsou více namáhané. Titan se po speciální úpravě používá i v chirurgii, ke poskytuje pacientům lehkost a pevnost pro jejich poškozené tělo.

Slitiny s hořčíkem, zinkem, manganem a křemíkem

Většina příměsí má vždy poměr do 10%, ačkoliv to není mnoho, tak se z měkkého hliníku rázem stane doslova jiný kov, který už vlastnostmi hliník připomíná jen vzdáleně. Ačkoliv je slitin z hliníku stovky a liší se i poměry kovů, tak si i mnozí výrobci hliníkových tovarů vytvářejí vlastní slitiny. Byla by škoda si nezmínit ty nejzajímavější:

Hydronalium – slitina s hořčíkem, která je velmi odolná a využívá se k výrobě lodí
Pantal – slitina podobná Hydronaliu, s tím rozdílem, že obsahuje i křemík
Siluminy – jedná se o slitinu hořčíku a hliníku, hořčík je obsažen v méně než 2% a používá se ve slévárenství
Zinek a hořčík – různé kombinace příměsí těchto dvou kovů vytvoří tu nejpevnější vazbu s hliníkem a vyrábějí se z nich věci, konstrukce a součástky, které musí být velmi pevné v tahu
Další slitiny – ty už se vytvářejí různou kombinací prvků a jejich využití je všestranné, od průmyslu až po zdravotnictví nebo potravinářství.

Za často potupný pohled na hliník se postaraly především vědecké poznatky, které určily, že je hliník ve větší dávce pro tělo škodlivý a může vyvolávat až Alzheimerovu chorobu. Většina těchto faktů byla sestavována v době, kdy byly továrny s hliníkem v plném proudu a nedbalo se příliš na bezpečnost práce. Pravidelné vdechování hliníkového prachu se pak výrazně projevilo na zdravotním stavu zaměstnanců hliníkáren. V běžném životě je však prakticky nemožné se do takové situace dostat.

Hliník nejen v kuchyni

Snad každý si pamatujeme hliníkové příbory, kastroly a dokonce také termosky a hrnky. V současnosti už jen zřídka naleznete v prodeji tento sortiment, postarala se o to jedna z vlastností hliníku a to je reakce s kyselým prostředím. V běžném stavu je hliník neškodný a ani jeho pravidelné používání nemůže způsobit jakékoliv uvolnění nebezpečných látek. Pouze ocet je v kuchyni jedinou reakční látkou, se kterou se při kontaktu stává prostředkem pro lehké uvolněné molekul hliníku.

Je třeba však poznamenat, že moderní zpracování hliníku si dovedlo poradit už se všemi typy kuchyňského náčiní, které má již takovou povrchovou úpravu, aby k uvolňování nemohlo dojít. Je však třeba se vyvarovat vetešnictvím, které prodávají ještě staré nádobí.
Hliník je běžnou látkou nejen v továrnách, ale i ve volné přírodě, každý den konzumujeme velké množství hliníku i při konzumaci mléčných výrobků a zeleniny. Hliník je v malém množství neškodný a dokonce se stále v medicínském průmyslu považuje za jednu z látek, které jsou nenahraditelné. Hliník je skutečně hrozbou jen v případě, když se nadměrně používá jídlo balené v hliníku, hliníkové konzervy, sojová mléka, špenát v nadměrném množství aj. Jinak lze považovat výskyt hliníku za neškodný. V oblasti použitelnosti se jedná o jednoho z nejlepších pomocníků člověka.

Historie alobalu

15. dubna 1905 obdržel švýcarský podnikatel Heinrich Alfred Gautschi patent na výrobu hliníkové fólie. Gautschiho „balíkový“ způsob výroby spočíval v tom, že se válcoval tenký hliníkový plech, který se vždy přepůlil a přeložil na sebe, takto se pokračovalo dokud nevznikl „balík“ o 64 vrstvách fólie. Tímto způsobem bylo možné získat o mnoho pevnější a flexibilnější fólii, nežli vyválcováním jen jednoho hliníkové plechu.

Již v roce 1911 obdržel Robert Victor Neher společně s Erwinem Lauberem a Albertem Gmürem patent na válcování tzv. nekonečných pásů hliníkové fólie. Tím byl položen základ k možnosti masového využití hliníku jako „alobalu“, který najdeme jak v kuchyni, tak v průmyslu (elektrotechnika, letectví, laboratorní technika, satelity).

Výroba alobalu

Hliníková fólie je běžně vyráběna z čistého hliníku (obsah hliníku 99 až 99,9%). K tomu jsou využívány takzvané předválcované pásy o tloušťce ca. 0,6 až 1,5 mm, které se zastudena v několika krocích vyválcují na požadovanou výslednou tloušťku. Díky tomuto válcování dochází k tomu, že každá strana tenkého alobalu má jiný povrch (lesklý a matný). Lesklý povrch má vnitřní strana fólie – tedy ta strana fólie, která při válcování přišla do styku s válcem, zatím co matná je ta, která se válce nedotýkala a natažením získala mikroskopické nerovnosti.

Válcováním se díky vnitřnímu přeuspořádání hodně zvýší tvrdost a pevnost získané fólie. Následným měkkým žíháním (zahřátím a pomalým ochlazením) se opět její tvrdost sníží a zlepší se její mechanické a fyzikální vlastnosti (především tvárnost).

Využití alobalu

V domácnosti našel alobal využití především v kuchyni. Běžně se používá hliníková fólie v rolích o tloušťkách mezi 0,010 a 0,015 mm, šířkách 30 až 50 cm a různých délkách. Potraviny zabalené v alobalu jsou chráněné světlem a díky neprodyšnosti alobalu si zachovávají své aroma, nevysychají a vydrží déle čerstvé. Naopak alobal nepropouští ven mastnotu ani tekutiny.

Alobal je využíván také při přípravě pokrmů. Při grilování slouží jako podložka pro zamezení připálení grilovaných potravin a také se do alobalu mohou zabalit například brambory a vhodit přímo do žhavého uhlí. V alobalu se pečou i ryby.

V průmyslu se hojně používají fólie o tloušťkách od 0,004 do 0,500 mm. Tyto role navíc mohou být široké až přes jeden meter.

Slitiny hliníku se využívají proto, že čistý hliník má poměrně malou pevnost. Nejvýznamnějšími prvky, které se vyskytují ve slitinách s hliníkem, jsou měď, hořčík, mangan, křemík a zinek. V neposlední řadě pak také železo a nikl. Různé slitiny mají různé vlastnosti, které ovlivňuje především poměr přidaných prvků.

• Měď, které může být do 12% obsahu, zvyšuje tvrdost i pevnost, na druhou stranu ale nepříznivě ovlivňuje tvárnost a odolnost proti korozi.
• Hořčík, používaný do maximálního obsahu 11%, zajišťuje vytvrditelnost a zlepšuje odolnost proti korozi a celkovou pevnost slitiny.
• Mangan, obvykle do 2% obsahu, zvyšuje tvárnost, pevnost, houževnatost a odolnost proti korozi.
• Křemík, až do 25% obsahu (u slévárenských slitin) či 1% (u tvárných), zvyšuje odolnost proti korozi a pevnost.
• Zinek (max. 6-8%) zvyšuje pevnost za cenu nižší odolnosti proti korozi.
• Železo zvyšuje slévatelnost a pevnost, snižuje tvárnost a odolnost proti korozi a to až do 1,5% obsahu.
• Nikl zvyšuje teplotní odolnost, pevnost, houževnatost i odolnost proti korozi, jeho koncentrace ve slitinách se pohybuje do 2% obsahu.

Části textu převzaty z: www.wikipedia.org

Hliník má chemickou značku Al, odvozenou z jeho latinského názvu Aluminium. Jedná se o velmi lehký kov bělavě šedé barvy, je velmi dobrým vodičem elektrického proudu a je široce používaný v elektrotechnice a ve formě různých slitin především v leteckém a automobilovém průmyslu, ale i v mnoha dalších odvětvích lidské činnosti.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Hliník je neušlechtilý stříbřitě šedý, nestálý, kujný kov, elektricky velmi dobře vodivý. Při teplotách pod 1,18 stupňů Kelvina je supravodivý. V přírodě se vyskytuje zejména ve formě různých sloučenin, nejznámější rudou obsahující hliník je bauxit.

Hliník byl v kovové formě izolován roku 1825 dánským fyzikem Hansem Christianem Oerstedem.

Hliník je v čistém stavu velmi reaktivní, na vzduchu se rychle pokryje tenkou vrstvičkou oxidu, která chrání kov před další oxidací. Hliník je velmi dobře rozpustný ve zředěných kyselinách, koncentrovaná kyselina dusičná jej však stejně jako vzdušný kyslík pokryje pasivační vrstvou oxidu.

Výskyt v přírodě

Díky velké reaktivitě hliníku se v přírodě setkáváme prakticky pouze s jeho sloučeninami. Hliník je třetím nejvíce zastoupeným prvkem v zemské kůře. Podle posledních dostupných údajů tvoří hliník 7,5–8,3 % zemské kůry. V mořské vodě je jeho koncentrace velmi nízká, pouze 0,01 mg Al/l a ve vesmíru připadá na jeden atom hliníku přibližně půl milionu atomů vodíku.

Bauxit

Nejběžnější horninou na bázi hliníku je bauxit. Obvykle bývá doprovázen dalšími příměsemi na bázi oxidů křemíku, titanu , železa a dalších. Jiným významným minerálem je kryolit (hexafluorohlinitan sodný) používaný především jako tavidlo pro snížení teploty tání oxidu hlinitého při elektrolytické výrobě hliníku.

Minerály na bázi oxidu hlinitého patří mezi velmi významné i ceněné. Korund je na 9. místě Mohsovy stupnice tvrdosti. Technický oxid hlinitý se nazývá také elektrit a je hojně využíván k výrobě brusného papíru.

Rubín

Drahé kameny, jejichž základním materiálem je oxid hlinitý se liší příměsí, která způsobuje jejich charakteristické zbarvení. Červený rubín je zbarven příměsí oxidu chromu, modrý safír obsahuje především stopová množství oxidů titanu a železa.

Obě zmíněné formy korundu patří k nejvíce ceněným drahým kamenům na světě, ale mají i významné využití v technice. Safírové hroty vynikají svou tvrdostí a odolností a vybavují se jimi špičkové vědecké měřicí přístroje. Rubín je znám jako materiál pro konstrukci prvního laseru na světě. Titan-safírový laser zase vyniká extrémně krátkými pulsy.

Výroba

Přestože hliník patří mezi prvky nejvíce zastoupené v zemské kůře, patřila jeho průmyslová výroba do ještě poměrně nedávné doby k velmi obtížným procesům. Je to především z toho důvodu, že elementární hliník nelze jednoduše získat (metalurgicky vyredukovat) z jeho rudy jako např. železo koksem ve vysoké peci. Teprve zvládnutí průmyslové elektrolýzy taveniny kovových rud umožnilo současnou mnohasettunovou roční produkci čistého hliníku.

Při elektrolýze se z taveniny směsi předem přečištěného bauxitu a kryolitu o teplotě asi 950 °C na katodě vylučuje elementární hliník, na grafitové anodě vzniká kyslík, který ihned reaguje s materiálem elektrody za vzniku toxického plynného oxidu uhelnatého, CO.

Na území někdejšího Československa byla roku 1933 zahájena výroba hliníkových plechů a později roku 1954 výroba spotřebního zboží z hliníkových fólií v Břidličné. Společnost ve výrobě nadále setrvává. Dále roku 1953 započala výroba hliníku ve slovenském Žiaru nad Hronom, kam se převážná většina bauxitu dovážela z Maďarska. Výroba primárního hliníku zde byla ukončena v roce 1998.

Využití kovového hliníku

Kovový hliník nalézá uplatnění především díky své poměrně značné chemické odolnosti a nízké hmotnosti. Proto se z něj vyrábějí například některé drobné mince, ale i běžné kuchyňské nádobí a příbory. Po vyválcování do tenké folie se s ním setkáme pod názvem alobal (alu-fólie) při tepelné úpravě pokrmů nebo jako ochranného obalového materiálu pro nejrůznější aplikace. Ve stavebnictví se používají lisované hliníkové profily (alu-profily), ze kterých se vyrábějí nejrůznější konstrukce jako např. okna, dveře, skleníky, zimní zahrady, verandová a bazénová zastřešení atd.

Společně se stříbrem slouží hliník ve formě velmi tenké folie jako záznamové médium v kompaktních discích (CD) ať již pro záznam zvuku nebo jako paměťové médium ve výpočetní technice. Tato vrstva se na plastový podklad obvykle napařuje tichým elektrickým výbojem ve vakuu.

Části textu převzaty z: www.wikipedia.org